Cestou šťastného introverta

Jsou mezi námi.

Každý určitě známe alespoň jednoho, ale upřímně si myslím, že jich známe mnohem, mnohem víc. Otravují nám život, vysávají energii, narušují vnitřní klid a pohodu. O kom mluvím?

O lidských upírech, samozřejmě. Neustálých stěžovatelích, ničitelích vaší dobré nálady a životní rovnováhy. Jak je poznáte? Často na první pohled, podle ustavičně ustaraného, naštvaného nebo utrápeného výrazu.

A to je vše?

Bohužel ne, výrazem, který vás dokáže otrávit v první vteřině to nekončí. Jakmile totiž upíři otevřou pusu, nedokáží říct nic pozitivního. Jejich slova málokdy pohladí nebo potěší duši ostatních. Slova, která vypouští z úst, se týkají jen jich samotných, vlastních strastí, bolestí, stesků a ran, které v životě utržili. Jejich život je jedním slovem katastrofa.

Ne, oni za to nemohou, jak jinak.

Za jejich zpackaný život může osud, špatná karma nebo smutné dětství bez lásky a pocitu bezpečí. Za jejich špatnou náladu může ranní kafe, které bylo příliš horké, a oni si spálili jazyk. Jindy je viníkem sousedka, která se s nimi pustila do hádky, protože byla televize příliš hlasitě. A další den je na vině probdělá noc v přetopené ložnici.

Každý den to může být někdo jiný, důvod a viník se vždy najde, netřeba hledat příliš dlouho a detailně. Jednoduše za všechny jejich strasti mohou ONI! Stát, politici, ti NAHOŘE, ti DOLE, na patře, v domě, v rodině, v práci, mezi přáteli nebo nepřáteli.

Vím a nepochybuji o tom, že každý z nás má někoho takového v blízkém okolí. Jsem si naprosto jistá, že víte, o kom mluvím. Právě teď máte minimálně jednoho upíra před očima. Je to tak?

Jak se cítíme, když na ně narazíme?

Jak nám je na těle i na duši? Po rozhovoru s nimi jsme bez energie, jako by z nás vysáli veškerou radost ze života. Máme sami pocit, že nemá nic smysl, životní cesty jsou nevyzpytatelné a život sám k lidem nespravedlivý.

Je nám smutno, že se život s některými lidmi vážně nemazlí, a k některým je vyloženě krutý. Možná sami sebe pasujeme na zachránce nebo alespoň toužíme podat pomocnou ruku nebo rameno, na kterém je možné se vyplakat.

Ale je to tak opravdu? A je to potřeba?

Rozhodně ANO. Ale pozor na jednu věc. Je stěžovatel opravdu v úzkých a řeší situaci, kdy mu můžeme pomoct? Nebo je to jen jeden z dalších dnů, kdy na nás přenese své negativní myšlenky a slova, svůj emocionální jed, a tím to hasne? Co je to za člověka? Opravdu potřebuje naši pomoc, chce na své situaci něco změnit, nebo je mu v tom vlastně dobře, i když to možná ani sám sobě nepřizná?

Zjistila jsem, že někteří lidé prostě nechtějí být šťastní.

Zní to jako holý nesmysl, ale bohužel je to tak. Často je totiž jednodušší najít viníka vně, než uvnitř sebe sama. Svalit vinu za naše strasti na okolní svět nám dává výmluvu pro to, abychom se přestali snažit, abychom zůstali stát a nepokoušeli se jít vpřed. Někdy je totiž rozhodnutí, že zůstaneme stát na místě, mnohem méně děsivé, než se pokoušet jít dál, do neznáma, kde nevíme, co nás čeká. Ale je to tak správně? Jen o tom je život?

„Neměj strach žít. Vždy lituj jen toho, cos neudělal a čeho ses neodvážil.“

Zuzana Tarabusová (Rybářová)

Buďme k sobě upřímní. Věčné stěžovatele nespasíme, a ani jejich život nebude lepší tím, že se necháme strhnout jejich negativitou. Možná, že se jim na chvilku uleví, ale nám se naopak může pěkně přitížit. Osobně se takovým lidem vyhýbám. A když to opravdu nejde, a jsou samozřejmě takové chvíle, i když je to pro moji introvertní povahu nepřirozené, NEPOSLOUCHÁM, nenaslouchám, vypouštím.

Patřila jsem mezi ně…

Kdysi jsem patřila mezi ně, přiznávám se bez mučení, mezi energetické upíry, věčné stěžovatele.  Vlastní neúspěchy, porážky, problémy, všechno, co se mi v životě nedařilo, mělo nějaký důvod. Pro vše jsem našla vysvětlení, a zajímavé je, jak už to tak u stěžovatelů bývá, nikdy jsem za nic nemohla já sama, a s nalezením viníka jsem problém neměla.

Často jsem se utápěla v sebelítosti. Opravdu jsem byla přesvědčená o tom, že jsou na tom ostatní lépe, protože k nim byl osud štědrý. Užírala jsem se závistí a zlobou. Proč je jen ke mně život tak nespravedlivý?!

„Žijeme to, co jsme si sami pro sebe vybrali. Křivdu nelze svalovat na ostatní. Sami sobě přiznáváme právo na takový život, jaký jsme si sami pro sebe vytvořili.“

Barbara Taylor Bradford

Až jsem si konečně uvědomila, že je to o mně.

O každém z nás, o nikom jiném. Všichni bychom měli převzít zodpovědnost za to, co se nám v životě děje. Za svůj vlastní život. Všichni bychom si měli uvědomit, že každý z nás, není žádného člověka pod šťastnou hvězdou narozeného, je někdy smutný, nešťastný, každý někdy řeší problémy, konflikty, nedorozumění, prohry a pády.

„Vítězství a prohry patří k životu každého člověka – s výjimkou zbabělců, protože ti nikdy ani neprohrávají ani nevyhrávají.“

Paulo Coelho

Často si ale egoisticky myslíme, že zrovna naše vlastní problémy jsou ty nejhorší, nejsmutnější, nejkrutější, sami sebe pokládáme za středobod vesmíru, a přestáváme vidět svět takový, jaký doopravdy je.

To, že někteří nepatří mezi stěžovatele neznamená, že nikdy netrpěli, že neměli v životě zlomené srdce, nepřišli o někoho blízkého, neztratili práci nebo neměli závažné existenční problémy. Kdo z nás může říct, že je každý den, každou vteřinu, šťastný?

A jde být vůbec šťastný, když se na světě a v našich vlastních životech děje tolik smutných věcí, když se najde vždycky důvod, proč si postěžovat?

ANO, je to možné. JAK to dělám já? Rozhodla jsem se nebýt dál stěžovatelem.

  • Zaměřuji se na to, co je v mém životě dobré, na to myslím především, protože jsem se tak rozhodla. Život je totiž veselejší a mně samotné se daří lépe. I podle zákona přitažlivosti, na co se zaměřujeme, to roste.
  • Myslím na vše, co mi dělá radost, a tomu se věnuji co nejčastěji.
  • Vyhýbám se negativním lidem vždy, kdy je to možné. A když to možné není, neposlouchám, nenaslouchám, vypínám. Jedním uchem tam a druhým ven.
  • Věřím tomu, že to, co se mi v životě děje, i to negativní, má nějaký důvod. Co se mám naučit? Co mám pochopit? Nejedná se o důsledky mým dřívějších rozhodnutí?
  • Snažím se žít tak, abych si život užívala, ne pouze přežívala. Jsem přesvědčená, že v životě každého z nás se najde spousta krásy, stačí ji jen chtít vidět a dovolit si ji přijmout.

„Lidé si neuvědomují, co dobrého jim život ukazuje, když po nebi putuje slunce.“

Paulo Coelho

Ano, převzala jsem zodpovědnost za svůj vlastní život.

I když věřím tomu, že si svůj život tvoříme sami, jsou situace, které ovlivnit nemůžeme. Ale v našich silách je to, jak se k těmto výzvám postavíme, jaký zaujmeme postoj.

Chceme vzít svůj život do vlastních rukou? Chceme být tvůrci nebo se raději do konce života budeme vymlouvat, stěžovat si a stavět se do role oběti? Rozhodnutí je na každém z nás, a já si z celého srdce přeji, abyste se přidali mezi tvůrce a rozhodli se vidět všechny krásy a zázraky, které život přináší. Stačí jen konečně otevřít oči.

S láskou Míša

Michaela Filipová
Michaela je nadšený průvodce na Cestě šťastného introverta. Miluje psaní a osobní rozvoj. ♥ Zajímá ji hledání souvislostí, život v přítomnosti a naplňování lidského potenciálu. Prostřednictvím e-booků, článků a příběhů pomáhá, nejen introvertům, v různých oblastech života. Motivuje je, aby šli za svými sny, nesrovnávali se s ostatními a byli sami sebou. Více se o ní dočtete na jejím blogu www.michaelafilipova.cz>> Je autorkou e-booku Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte. Najdete zde>>

Chcete dát vědět, když na blogu přibude další článek?

Souhlas

Stáhněte si e-book ZDARMA a pusťte se do čtení.

Souhlas

Dejte LIKE a přidejte se ke šťastným introvertům na Facebooku! 

Komentáře
  1. Lenn napsal:

    Po přečtení článku se mi přesně vybavily určité osoby přenášející špatnou náladu na ostatní. Já sama jsem hodně náladový člověk a mám chuť si jednu vrazit, když jsem na někoho nepříjemná kvůli něčemu, za co on ani nemůže a pak zkazím den ještě němu. Snažím se zaměřovat se na to dobré v mém životě a netrápit se tím negativním. Život ke mně v některých věcech skutečně nebyl fér, nikdy jsem třeba nechápala, proč zrovna mě se vlastní rodiče zřekli a musím se za ně stydět kudy chodím, zatímco ostatní mají milující rodiče a působí pořád šťastně. Pak mi ale dojde, že i oni mají nějaká svá trápení a že je skvělé už jen to, že máme možnost žít 🙂

    LENN

    • Lenn, moc mě mrzí, jak to máš s rodiči. Musí to být těžké, osobně si nedokáži představit, co člověk prožívá a co všechno se mu honí hlavou. Ale je to tak, jak píšeš. Jaké asi oni měli dětství? Proč jsou takoví, jací jsou? Možná, že si pak hodně uvědomíš, odpovíš na otázky, které Tě trápí…A mají všichni ostatní opravdu milující rodiče? Těžko říct, člověk pod povrch nikdy nevidí a často nic není tak, jak to navenek vypadá. Všichni mají své starosti a problémy. Ale i tak je možné najít v životě spoustu radosti! Měj se krásně a díky za sdílení! Míša

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Kdo jsem?
  • Rubriky
  • Nejčtenější články
  • Dejte LIKE a přidejte se ke šťastným introvertům na Facebooku :-)
  • Vztahy introvertů aneb Síla přátelství, lásky a víry v sebe sama

    Zajímá vás, jak to má introvert se svými vztahy? Stáhněte si e-book ZDARMA a pusťte se do čtení! Rady, tipy a cvičení, které introvertům usnadní život.

    Souhlas
  • Nespamuji, inspiruji.

    A Váš e-mail nikomu nedám!

  • Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte

    Pro všechny, kteří se zajímají o výchovu malého introverta! Klikněte na obrázek a mrkněte na e-book pro vás.

  • Články do mailu?

    Chcete dát vědět, když na blogu přibude další článek?

    Souhlas