Cestou šťastného introverta

Fuj! NE se neříká!

Umíte říct NE?

To je tedy otázka, samozřejmě, že umím! Opravdu? Tak v tom případě ode mě přijměte velkou gratulaci, jste na tom totiž lépe než většina lidí na této planetě. Někteří o tom vědí, ale z určitých, často měnících se důvodů, s tím nechtějí nic dělat. A někteří o tom prostě nepřemýšlí. V dětství se zařadili mezi hodné holky a kluky, kteří NE považují mnohdy celý život  za téměř sprosté slovo. Fuj!

A jak se to tedy projevuje?

Vy nesnášíte rodinné oslavy, ale vaše rodina si na této tradici zakládá. Prostě se to TAK DĚLÁ. Vy se jich zúčastňovat nechcete. Trápíte se, jste naštvaní na sebe, na okolí, jste smutní a frustrovaní.

Ale když se to tak dělá, tak se to tak dělá. Co s tím holt uděláte, vy nic nezmůžete. Jste malý pán, proti valné většině milovníků plánovaného veselí. A tak jdete, snažíte se zůstat nad věcí, snažíte se vypadat v pohodě. Ono už to nějak dopadne, to zvládnu, nejsem malé dítě, hlavně ať už to mám za sebou!

„No vidíš, jak se to dnes povedlo, viď? A ty jsi nechtěla jít!“ řekne vám tetička jen tak mezi řečí. A vy s ní chtě nechtě musíte souhlasit, nic hrozného se vám opravdu nestalo, hlavně že už se „ejchuchu“ schyluje ke konci. A co byste pro svou rodinu neudělali, že?

Datum teambuildingu se nezadržitelně blíží. Tři dny, dva dny…Je vám tak trochu těžko od žaludku a cítíte mírnou nervozitu po celém těle. Už se vidíte, jak budete muset promluvit před třiceti spolupracovníky. Vy, introvert?! Nepřichází v úvahu! Je vám na omdlení.

Co budete říkat?! Co když se zakoktáte? Budete rudí jak ruská vlajka a z čela vám budou stékat kapky potu. A ještě navíc budete určitě vypadat trapně, hloupě. Před ostatními, se kterými máte dál fungovat v práci jako uznávaný profesionál na úrovni, budete vypadat jako asociální nýmand, suchar bez špetky humoru.

Měl jsem se vymluvit, měl jsem říct, že mě to opravdu moc mrzí, že mám v termínu teambuildingu neodkladný seminář o problematice životního prostředí. Ještě den, třeba dostanu rýmu, uf, kéž bych dostal rýmu a měl se na co vymluvit.

Je vám to povědomé?

Jste vysílení, v poslední době je toho na vás prostě příliš. Doma dvě děti, které vyžadují vaši neustálou pozornost, práce, která zas vyžaduje vysokou míru soustředění. Vedoucí, ten by rád, abyste podávali maximální výkony, jak už tak vedoucí obvykle vyžadují a manžel, ten se pro změnu vzteká, že jsou k večeři zase jen míchaná vajíčka.

Máte pocit, že ostatní pouze berou a nic se vám nevrací zpět. Potřebujete být chvíli o samotě, srovnat si myšlenky, dobít energii. Máte pocit, že melete z posledních sil, a že už to tak dál opravdu nejde. Jste na posledním místě.

Víte, že děláte něco špatně, ale neumíte bouchnout do stolu a říct: „Tak takhle teda NE! Mám toho dost, plný zuby! Končím s tím!“ Místo toho kývnete na hlídání neteře v jediný den, kdybyste mohli mít chvilku jen sami pro sebe.

Ale co je na „NE“ vlastně tak špatného? Proč se ho bojíme používat?

Důvodů se samozřejmě najde dost a dost. Ale za všemi těmi důvody, se skrývá jediné. Máme strach. Že by nás odsoudili, že by se rozčílili, urazili a naštvali. Že bychom o ně přišli. Že by si o nás začali myslet něco špatného – že jsme sobečtí, že nemyslíme na ostatní, jsme suchaři, nýmandi a podivíni. Nemáme rádi lidi, na ostatních nám nezáleží.

A my nechceme ostatní urazit a rozhodně nikomu ublížit.  Nedá se na nás spolehnout, nechceme ostatním pomoct v nouzi. Není to slušné, a dokonce je to velice neslušné. Zůstaneme sami a neštěkne po nás ani pes. Vlastně nám možná zůstane jen naše kočka.

A milované bytí o samotě, naše potřeba, kterou tak milujeme, se změní na JSEM SÁM, protože nemám nikoho, kdo by mě miloval. A z toho má strach každý, introvert není výjimkou.

A jaký je váš důvod?

„Když říkáte „ANO“ ostatním, ujistěte se, že neříkáte „NE“ sami sobě.“

                                                                        Paulo Coelho

Důvodů je vážně tolik, že bych o nich mohla psát donekonečna. Každý si najde ten svůj. Ale i přes to všechno, zkuste o svých NE přemýšlet. Život ostatních není důležitější než váš vlastní. Je stejně důležitý. Vy jste důležití.

Žijeme na této planetě s lidmi, mezi lidmi, my sami jsme člověkem. A máme své potřeby, sny, touhy a plány. Někdy je důležité vyjít ostatním vstříc, ale když to budete dělat neustále a svůj vlastní život budete odsouvat do pozadí, jednoho rána se probudíte a uvědomíte si, že jste nežili svůj vlastní život. Že jste žili život ostatních. Buďte prostě sami sebou.

Mějte odvahu vykročit po cestě, která je vaše. Neubližujte ostatním, ale mějte odvahu říkat NE, když to tak cítíte. Možná to nepůjde okamžitě, ale důležité je začít. Po malých krůčkách transformovat všechny zakořeněné vzorce, které jsou neúčinné, které vám neslouží.

Jestli vám to tak vyhovuje, pak je to v pořádku. Ale jestli sami cítíte, že je NE slovo, které vám do dnešního dne bylo cizí, zkoušejte ho používat častěji. Uvidíte, že přijde den, kdy sami sobě poděkujete. 🙂

                                                                 S ♥ Míša

 

Michaela Filipová
Michaela je nadšený průvodce na Cestě šťastného introverta. Miluje psaní a osobní rozvoj. ♥ Zajímá ji hledání souvislostí, život v přítomnosti a naplňování lidského potenciálu. Prostřednictvím e-booků, článků a příběhů pomáhá, nejen introvertům, v různých oblastech života. Motivuje je, aby šli za svými sny, nesrovnávali se s ostatními a byli sami sebou. Více se o ní dočtete na jejím blogu www.michaelafilipova.cz>> Je autorkou e-booku Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu. Najdete zde>> a Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte. Najdete zde>>

Jedinečný e-book, který prostě musíte mít?

Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu

To mě zajímá, mrknu se!

Komentáře
  1. Deni napsal:

    Dovolím si trochu nesouhlasit s tím začátkem, že děti se zařadili mezi ty hodné, které neumí říkat „ne“. Právě děti jsou totiž neuvěřitelně bezprostřední. Řeknou, když jim něco nechutná a nepřemýšlejí, jestli to někoho urazí. Odmítnou dezert, odmítnou dárek, odmítnou jít do parku, protože se jim prostě NEchce. Řídí se jen tím, co zrovna cítí. A právě až potom, až když rostou, tak se vlastně učí, jak se mají a nemají chovat a musí to svoje „ne“ začít měnit.

    • Pěkný den, Deni. Samozřejmě, je to tak, naprosto s Vámi souhlasím. Děti předškolního věku jsou opravdu bezprostřední a s NE nemají sebemenší problém. Naopak, čím starší jsou, tím více se podřizují okolí, více promýšlejí důsledky svého jednání, začínají mít obavy z toho, aby důsledkem svého NE např. neztratily své kamarády a zařazují se tak mezi tzv. „hodné holky a kluky“. Je to hodně o sebedůvěře a povaze jednotlivých dětí, každé dítě je jiné. Větší problém to bude dělat např. introvertním dětem vzhledem k jejich tišší a klidnější povaze. Tato problematika je ale na delší „povídání“ a především nebyla předmětem článku. Jinak samozřejmě respektuji Váš názor, v podstatě máme stejný, s dětmi pracuji více než deset let. Mějte se fajn a děkuji za komentář, Míša

Napsat komentář: Michaela Filipová Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Kdo jsem?
  • Rubriky
  • Nejčtenější články
  • Dejte LIKE a přidejte se ke šťastným introvertům na Facebooku :-)
  • Souhlas s e-mailovou komunikací? Proč?

    Jestli se mnou chcete být v kontaktu a chcete na e-mail posílat články, novinky a inspiraci, je nutné zaškrtnout SOUHLAS s e-mailovou komunikací.

     

    Žádný strach. Nespamuji, inspiruji. A váš e-mail nikomu nedám.

     

    A když vás to náhodou přestane bavit, jedním kliknutím se odhlásíte.

  • Vztahy introvertů aneb Síla přátelství, lásky a víry v sebe sama
  • Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte

    Pro všechny, kteří se zajímají o výchovu malého introverta! Klikněte na obrázek a mrkněte na e-book pro vás.

  • Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu