Miluji psaní více než mluvení, raději naslouchám, než bych vyprávěla o sobě a do svého vnitřního světa pustím jen toho, ke komu mám hlubokou důvěru. Jsem často sama a ty chvíle si užívám naplno. Jsem sama sobě nejlepším přítelem. Na svůj introvertní svět jsem hrdá, miluji ho a s radostí prožívám vše, co přichází.

Vím, kdo jsem a kam směřuji. Učím se neklást si v životě žádná omezení, plním si své sny a jdu svou vlastní cestou, bez ohledu na to, co si o ní myslí okolí. Jdu možná pomalu, krok za krokem, někdy potichu, a když mám hodně energie, jdu i pěkně svižně a tak, aby to bylo slyšet. Dělám, co mě baví a naplňuje, mám krásnou milující rodinu a opravdové přátele, na které se můžu spolehnout. Co víc si přát? 

A může se zdát, že žít a prosadit se ve světě, který přeje extrovertům, je v dnešní době téměř nemožné. Ceníme si komunikativních, spontánních a pohotových lidí, vtipných a charismatických osobností, sebevědomě vystupujících mužů a žen, kteří milují spolupráci a umí být vidět a slyšet.

Introvert se pak může bez vlastního přičinění cítit pod tlakem a ve velkém stresu. Důsledkem může být malé sebevědomí, nulová sebeláska, pocit nenaplnění a nespokojenost se svou jedinečností a způsobem života. Jeho každodenním chlebem může být srovnávání se s okolím a snaha se změnit, být takový, jakého ho chtějí mít ostatní. Jeho každodenní pocity pak frustrace, beznaděj, nespravedlnost, vztek, úzkost a smutek.

Je to tak. Často jsem se cítila nepochopená, neschopná zařadit se mezi ostatní. Přála jsem si být extrovertem a mít život jednodušší. Zaujmout na první pohled, zazářit, uvolněně reagovat, spontánně bavit společnost zábavnými historkami. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně a neměla se ráda za to, že se nedokážu změnit.

Už jako dítě jsem často toužila být trochu víc v centru dění a necítit se pro svou tišší a klidnější povahu nedostatečně. Ale až tehdy, když jsem pochopila, že to, jaká jsem, je v rozporu s tím, co se obecně považuje za správné. Až tehdy, kdy jsem zjistila, že ne každý, kdo je na tomto světě uznávaný a oceňovaný o sobě může říct, že je charakterní a žije v pravdě. Až tehdy, kdy jsem zjistila, že je to mnohdy pozlátko, čemu se tleská a skutečné hodnoty se mistrně ignorují. Až tehdy jsem o sobě začala pochybovat.

Ať tak, či onak, nerozuměla jsem sama sobě. Proč mi toho v hlavě probíhá víc, než dokážu říct nahlas? A proč to, co vím, neumím prodat? Proč mi rozhovory tak často připadají nezajímavé a povrchní? Proč se cítím líp s jedním člověkem než ve skupině? Proč si ostatní užívají společenských akcí, zatímco já se cítím unavená, nervózní, někdy dokonce neviditelná a jindy s jedinou pulzující touhou, zmizet a uniknout do samoty? Proč si dokonale odpočinu, až když jsem sama a v tichu?

Žádné sebevědomí, neúcta k vlastnímu tělu i duši, frustrace, nepochopení, pocity méněcennosti, malá radost ze života. Nechala jsem se sebou snadno manipulovat a o mém vlastním životě rozhodovali ostatní. Snažila jsem se lidem zavděčit a naučila se, jak jednat a vystupovat tak, jak se ode mě očekávalo. Na pohled jsem působila vesele, uvnitř jsem se ale sžírala vztekem, smutkem a beznadějí. Popírání sebe sama ve mně udusilo veškerou radost ze života. Energii jsem ztrácela snahou být jiná, místo toho, abych se naučila sama sebe přijímat a milovat.

Když už se zdálo, že nemůže být hůř, objevila jsem v sobě vnitřní sílu, o které jsem do té doby neměla nejmenší tušení. Sílu, která je v každém z nás a je jen na nás, jak s ní naložíme. Rozhodla jsem se převzít zodpovědnost za svůj život. Být jeho tvůrcem, ne bezmocným pozorovatelem.

Zní to jednoduše? To je jen zdání. Mluvím o dnech, měsících, rocích, kdy jsem se začala hrabat ze dna, měnila úhly pohledu a svůj přístup k sobě i ke světu. Krok za krokem, den za dnem jsem zkoušela dělat věci jinak, brala chyby jako součást růstu a neztrácela víru. Někdy to šlo líp, někdy zase hůř, ale právě o tom život je. Jít vpřed a nevzdávat se. Najít sám sebe a pak se zase sám sobě vzdálit. Poznat sám sebe a přijmout se. Mít se rád.

Absolvovala jsem terapie všeho druhu, přečetla spoustu hodnotných knih. Ale až ve chvíli, kdy jsem začala studovat rysy osobnosti, přišlo velké uvědomění a já konečně začala chápat samu sebe, svůj svět a své specifické potřeby. Začaly mi docházet důležité souvislosti a má životní cesta nabrala nový, nesmírně zajímavý směr.

Jak by vše, co jsem se naučila, mohlo pomoct ostatním stejně naladěným lidem? Nezaslouží si snad pravdivé informace o temperamentu člověka, aby byly šířeny do světa? Nezaslouží si snad introverti, aby se dozvěděli pravdu o sobě, o svém jedinečné povaze, přijali tak své slabé stránky a rozvíjeli své přednosti? Nezaslouží si snad extroverti, aby pochopili, že introverti nejsou horší, jsou jen jiní, a navzájem si můžeme pomáhat v rozšiřování svých perspektiv? Navzájem se můžeme přijímat a doplňovat? Spolupracovat?

V roce 2017 jsem se odhodlala spojit své dvě velké vášně, psaní a osobní rozvoj, a tak mi začal růst pod rukama a roste dodnes, projekt Cestou šťastného introverta. Fascinuje mě hledání souvislostí, život v přítomnosti a naplňování lidského potenciálu.

Skrze články, e-booky, příběhy, e-programy a přednášky (i toho je introvert schopen, když mu to dává smysl :-)), předávám vše, co jsem se na své cestě naučila. 

S láskou a radostí, pomáhám, nejen introvertům, v různých oblastech života a motivuji je, aby šli za svými sny, nesrovnávali se s ostatními a byli sami sebou. Dnes už vím, že introverze není handicap a výmluva pro to, proč nežít svůj život naplno a plnit si svá přání.

S radostí měním všeobecné mínění i postoje introvertů, které mají sami k sobě. Přála bych si, abychom pochopili, že introverti a extroverti si jsou rovni, potřebují se a doplňují. Mohou se od sebe vzájemně hodně naučit. Každý má totiž své přednosti, silné i slabé stránky, každý má svou vlastní cestu k úspěchu.

S ♥ Míša