Na cestách

Kdykoliv otevřu v poslední době facebook, když si přečtu nějaký nový článek nebo otevřu knížku, kterou si chci přečíst, mám pocit, že všichni všechno vědí, a každý všechno umí. Mít strach, pochybnosti, cítit se zranitelný, přiznat beznaděj, když ji cítím, to se asi v dnešní době moc nenosí. Ale co, když na rovinu, tak na rovinu.

Řeknu vám, milí čtenáři, jak to mám já.

Ve svých článcích se snažím motivovat, vás čtenáře, k tomu, abyste šli za svými nejtajnějšími sny, abyste našli sami sebe, nesrovnávali se s ostatními, a abyste sebrali odvahu žít svůj vlastní život autenticky podle toho, jak to cítíte vy sami.

Věřím totiž tomu, že je to ta správná cesta za osobním štěstím, spokojeností a vnitřním naplněním.

Ale pravdou je, že nevím, jak to máte udělat.

Nemám totiž patent na rozum, neznám vaše životní okolnosti, vaši povahu, temperament, traumata, bolesti, touhy a sny. Nevím, jak to máte se svými vztahy a sebeláskou. Tak jak bych mohla vědět, jak máte žít?

Nevím to a neví to ani vaše okolí.

A jestli vám někdo tvrdí něco jiného, pak se jeho tvrzení nezakládá na pravdě. Jediný člověk, který by o tom měl něco opravdu vědět, jste totiž VY sami. Nestydím se přiznat, že něco nevím, i když se to v dnešním světě pravděpodobně nenosí.

A ještě něco bych na sebe chtěla prásknout. Mám strach. Poměrně často a ze všeho možného. Strach je mým stálým společníkem na cestě. A ráda bych vám teď vyprávěla příběh.

Letos jsme se s partnerem a dětmi rozhodli procestovat jih Španělska. Měla to být dobrodružná cesta. A to tedy byla. Ve svých představách jsem se viděla jako Elizabeth Gilbert v Jíst, meditovat, milovat, jak odvážně poznává svět, zatímco získává nebo znovu nalézá životní rovnováhu. A jestli si tak můj příběh představujete také, musím vás zklamat.

Tak zaprvé jsem jako správný introvert nechala spoustu zařizování a organizačních záležitostí na mém extrovertním partnerovi. Já naši cestu za oba promýšlela a především jsem se za všechny strachovala. Co když se stane to a ono? Co budeme dělat když? Několik dní před odletem jsem se místo spánku strachovala pro jistotu celou noc.

Strach mě jednoduše ochromil.

A pak už vše běželo jako po másle? Rozhodně NE. Jaké životní zkušenosti jsem si myšlenkami, které mi běžely hlavou, přitáhla? Život nás pěkně vyzkoušel, a komplikace přišly na samém začátku naší cesty: „Vážně chcete do Španělska? A co jste pro to ochotní udělat?“

Už na letišti jsme zjistili, že má naše letadlo do Milána zpoždění, a tím pádem nestihneme let z Milána do Malagy. Ne, nepřijali jsme to jako výzvu a neletěli jsme do Itálie s tím, že to nějak dopadne.

Neočekávaná situace, kterou jsem na svém seznamu rozhodně neměla, představa dovolené, která se neuskuteční, se dvěma řvoucími dětmi v letištní hale, mě vykolejila natolik, že jsem nebyla schopna ničeho. Došla mi slova, nápady, a kromě jediného řešení, vrátit se domů, a myšlenky dát dcerám banán k svačině, mě nenapadlo vůbec nic.

Partner extrovert zachoval poměrně chladnější hlavu a zakoupil letenky nové, tentokrát přímý let rovnou do Malagy. Po příletu, když už jsme byli naprosto klidní, že jsme celou situaci zvládli, nás život zase překvapil.

Nastaly další neočekávané komplikace, se kterými vás teď ale nebudu unavovat. Každopádně na místo pobytu jsme dorazili úplně vysílení stresem, a já společníkem strachem, hodinu po půlnoci.

Proč vám to všechno vyprávím?

Protože vím, že máte také své strachy. Protože vím, že i vy se cítíte čas od času nejistí, ztracení nebo smutní. Všichni to tak máme. Ráda bych vás ujistila, že nejste sami. Opravdu.

Byla jsem připravená na všechno možné, ale komplikace přišly úplně z jiné strany, než bych byla čekala.

A co jsem zjistila?

• Nemůžeme se doopravdy připravit na všechno, co nás čeká.
• Nemá smysl se tedy dopředu strachovat z věcí, které se pravděpodobně vůbec nestanou.
• Když cítíme strach, nemá smysl před ním utíkat. Stejně nás dožene. Je v pořádku si přiznat, že ho máme, něco nevíme, cítíme se ztracení nebo zranitelní.
• Když nevíme, tak prostě nevíme, a smysl překážek na cestě nemusíme znát okamžitě.

Stála jsem na břehu moře a nohy se mi propadaly do mokrého písku. Občas přišla velká vlna, se kterou jsem nepočítala, a nohy mi podrazila. Když už jsem si myslela, že vím, co mě čeká, zase jsem se pořádně namočila. A v tu chvíli mi to došlo.

„Odvaha neznamená nemít strach. Odvaha znamená jednat navzdory svému strachu. Když to uděláte, strach náhle zmizí.“

                                                                                                                                              Dolf De Roos

Přijdou chvíle, kdy jsme smutní, překvapení nebo šokovaní. Přijdou chvíle, které nás vyvedou z rovnováhy. A je to tak v pořádku. Když se necháme ukolébat jistotou, nic se nenaučíme a nic se o sobě nedozvíme.

Nezjistíme, že jsme schopni zase vstát, když nás vlna srazí na kolena nebo že ji můžeme klidně přeskočit. Je přirozené mít strach si přiznat, že nemáme kontrolu úplně nad vším. Ale nic z toho nezjistíme, když budou vlny pouze v našich představách.

A mám ještě nějaké doporučení?

Ano mám, jestli můžete, cestujte s extrovertem. ♥ Děkuji svému extrovertnímu partnerovi za to, že mě učí za strachem objevovat odvahu a jít vpřed místo toho, abych schovávala hlavu do písku. Bylo to nezapomenutelné, i přes všechny překážky na cestě.

Milí čtenáři, držím vám palce na vaší cestě. Ať jdete kamkoliv, buďte sami sebou a nebojte se přiznat si svoje nedokonalosti, limity i strachy. I tak jste jedineční.

S láskou Míša ♥

Líbil se vám článek? Chcete se přidat mezi TVŮRCE? Chcete se vydat na jedinečnou seberozvojovou cestu?

V tom případě se rozhodně mrkněte na jedinečný e-book Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu. ♥