Introverti se neradi seznamují s novými lidmi.

Souhlasíte? Já ano, vím o čem mluvím. Nemám ráda nezávaznou komunikaci. No řekněte, o čem se mám bavit s lidmi, které jsem v životě neviděla? O proměnlivosti počasí? Dopravní zácpě? Politické situaci? Už při té představě  mi na hlavě vstávají vlasy hrůzou. Nudné a zbytečné. Ztráta času a životní energie.

Má introvert přátele, když je problém se jen seznámit? Ano, má. A přátelství je pro něj důležité. Cestu si k vám bude hledat dlouho a stejně tak dlouho bude trvat, než vás začne nazývat přítelem a získáte si jeho důvěru.

Musí se s vámi cítit v bezpečí, být si jistý, že se na vás může spolehnout, že za ním budete stát, když se mu nebude dařit a přát mu úspěch, když se mu dařit bude. Moc komplikované? Možná. Nedostižný ideál? Rozhodně ne.

Na rozdíl od extrovertů, kteří za kamaráda považují téměř každého, koho znají, se introverti domnívají, že všechny vztahy musí být „hluboké” a „smysluplné”, aby byly opravdové.

Marti Olsen Laney

Buď hodný a staneš se mým přítelem

V dětství jsem si kamarády vybírala podle jedné jediné věci. Zatímco nejoblíbenější spolužáci byli ti upovídaní, veselí, suverénní, šašci a vtipálci třídy, mě zajímalo, jestli je můj potencionální kamarád „hodný”. A po přátelství s hvězdou třídy jsem nijak zvlášť netoužila.

Jaký měl být můj kamarád? Hodný?

Znamenalo to mít balíček vlastností, které jsem uznávala a hlavně chápala, protože jsem měla ty samé. Hodný bylo synonymum pro klidný, drží se stranou a nechce být středem pozornosti.

Svůj vlastní názor často neříká nahlas, bojí se odsouzení, nepochopení, má strach z reakcí ostatních. Při vystupování před celou třídou se mu třesou kolena a možná i hlas. Sklízí ale úspěch, protože je dobře připravený.

Protože se neumí prosadit, alespoň ne extrovertním způsobem a často neumí rychle reagovat, jeho sebevědomí je hodně kolísavé. Sám neví, co si má o sobě myslet a jak se prezentovat. Nechápe, proč je jiný, ale rád by se změnil k lepšímu (znamená více se podobat extrovertnímu ideálu).

Přátelství je vážná věc

Přátelství jsem brala velmi vážně. Ráda jsem si přátele vybírala a s dětmi, které měli klidnější povahu jsem se cítila bezpečně. Zneklidňovali mě extroverti, kteří byli jako vítr a přátele měnili často stejně rychle, jako účes nebo ponožky.

Já toužila po přátelství, které bude trvat napořád a nehodlala jsem se svých ideálů jen tak vzdát. Proč bych se měla přátelit s nejoblíbenější dívkou ze třídy, která spolužáky ponižuje?! Aha, je přece nejoblíbenější, to se na základní škole musí. To jste nevěděli? Nebo jste na to zapomněli?

Už nejsme na základní škole!

Samozřejmě, jiné je to na základní škole a jiné by to mělo být v dospělosti. Už nejsme děti, nemusíme se přátelit s lidmi, se kterými se přátelit nechceme. Zní to jasně a samozřejmě. Ono to tak není?

Bohužel, i dospělí lidé mají někdy problém říct druhým NE a nestýkat se s lidmi, se kterými se cítí špatně, kteří je ponižují, ztrapňují nebo zneužívají. Důvod? Mají pocit, že se to od nich očekává, asi je to tak správně, je to nutné, nejde to jinak. Opravdu? Ještě stále tomu věříte?

Jak to mám s přáteli nyní?

Od dětství se změnilo mnohé, ale mé představy o příteli zůstávají stejné. Jako typický introvert mám několik přátel, o těch ostatních mluvím jako o svých známých. Na rozdíl od mého extrovertního partnera, který pokládá za své přátele většinu těch, se kterými se častěji stýká a dobře se s nimi pobaví.

To, co očekávám od přátel nyní a co jsem očekávala v dětství se nezměnilo. Od přátel očekávám loajalitu, podporu a pochopení. Nehodnoťte mě, já nebudu soudit vás. Berte mě takovou, jaká jsem a já se pokusím o to samé. Mám ve svém životě lidi, se kterými se cítím dobře a kteří se cítí dobře se mnou.

Žádná velká ega, prosím

Dnes mám přátele mezi introverty i extroverty. Komu se ale vyhýbám? Říkám mu extrovert – egoista. Jaký je? Často a rád mluví o sobě a vy nasloucháte, což běžně děláte rádi a máte na to talent. Na druhou stranu není od věci se mít komu svěřit a probrat radosti a strasti, když se k tomu zrovna výjimečně odhodláte. Je ale docela možné, že nebude s kým sdílet.

Jak vypadá takové přátelství?

Extrovert – egoista neposlouchá, nesoustředí se, těká očima jinam, změní téma hovoru, strhne pozornost znovu na sebe. Vy se sebezapřením přežijete setkání a slíbíte si, že k dalšímu dlouho nedojde. Vztah postrádá hloubku.

Cítíte se špatně a nevíte proč, jste bez energie. Nakonec seberete zbytek sil a přiznáte si, že jste dobití a vaše síla a sebevědomí se utopily v egu člověka, kterému říkáte přítel. Opravdu to chcete prožít ještě jednou? Samozřejmě, že ne. S výjimkou těch, kteří si libují v sebetrýznění.

Pár přátel stačí mít

S některými lidmi jsem se přestala stýkat. Dělo se to postupně a chtělo to hodně uvědomění a upřímnosti k sobě samé. Chtělo to hodně sebelásky, abych se vědomě rozhodla, že se nechci cítit špatně, přemáhat se, přetvařovat. Ne proto, že bych byla nadřazená nebo že bych se stala namyšlenou. Jednoduše mi to sebeláska nedovolila.

Jít proti sobě, aby si o nás druzí nevytvářeli domněnky, aby nás nepomluvili?

Už nejsme děti. Vědomě se obklopujme lidmi, se kterými jsme šťastní. Nikdo nám nemůže nakázat s kým se máme stýkat. Je tato cesta jednoduchá? Ne, tak to rozhodně netvrdím. Ale mohu vám slíbit jedno, nemějte strach, praví přátelé vám zůstanou. A to je pro nás, introverty, dobrá zpráva.

Mějte se krásně a za svá přátelství buďte vděční.

S láskou ♥ Míša

Co teď? Jestli máte čas a chuť podělit se o tom, jak to máte se svými přáteli vy, těším se na váš komentář. Jestli vás napadá někdo, komu by článek udělal radost, můžete ho sdílet.

A jestli jste ještě nečetli e-book Vztahy introvertů aneb Síla přátelství, lásky a víry v sebe sama, pak si ho určitě stáhněte. Je zdarma a věřím tomu, že vás potěší!

A mějte se fajn!