Cestou šťastného introverta

Introvert ve společnosti?

Jak se cítí introvert ve společnosti?

Pro introverta může být pobyt ve společnosti, především neznámých lidí, dost nepříjemná záležitost. Může se cítit nejistě, ve stresu, a dokonce může prožívat pocity úzkosti. Rozhodně to není druh zábavy, kterou by introvert pravidelně vyhledával.

Přednost dá spíše tichému a klidnému prostředí, které má na něj blahodárný vliv.

Má strach, že není dost dobrým společníkem?

Vzhledem k tomu, že introverti často postrádají umění spontánní komunikace, nemají talent na rychlé reakce, může jim vadit příliš hluku a v cizím prostředí trvá, než se zorientují a naladí na ostatní, cítí se ve společnosti většinou jako ryby na suchu.

Někteří introverti, především ti sociálně zdatní, si akce tohoto typu dokáží užít. Neměli by ale zapomínat na následné dobití životní energie bytím o samotě. Ale čím je člověk větší introvert, raději se večírkům, oslavám nebo koncertům vyhne obloukem.

Co se dá dělat proto, aby si introverti dokázali užívat i akce tohoto typu?

Jestli mám na to nějaký recept?

  • Záleží na tom, kde se na škále od introverze k extroverzi nacházíte, a jestli dobře znáte sami sebe. V případě, že jste na škále blíže introverzi, je skvělé si naplánovat relaxaci před akcí, a raději také po akci.
  • Měli byste se jí zúčastnit jen v případě, že se cítíte dobře, protože večírek by vám v tomto případě mohl psychicky spíše uškodit, než abyste se příjemně pobavili a zvedli si náladu.
  • Udělejte si tzv. ČASOVÝ PLÁN. Udělat si časový plná na akci je skvělá věc, taky ji ráda praktikuji. Nic neslibujte a předem řekněte, kolik přesně máte času. Hodinku, dvě? Druhá strana s tím bude počítat a neurazí se, když se opravdu po hodince sbalíte, že už odcházíte.
  • Mluvte ale pravdu a naplánujte si aktivitu ještě po skončení akce, i kdyby to měla být relaxace o samotě, kterou prostě jako introvert potřebujete. A když vám bude v dané společnosti dobře, budete se cítit uvolněně a příjemně, vždy můžete časový plán pozměnit. 🙂

Sonda do minulosti

Dříve jsem se mezi lidmi cítila opravdu nejistě. Celou dobu jsem se křečovitě usmívala a hlavou mi běžely myšlenky typu: „O čem se mám bavit? Co říct, abych nevypadala hloupě? Jak se tvářit, abych působila sympaticky? Tak tohle jsem asi opravdu říkat neměla. To je konec!“

A čím víc jsem trápila samu sebe podobnými myšlenkami, tím víc divně jsem vypadala, a tím hůř jsem na okolí působila. A to nemluvím o katastrofálním dopadu na mé sebevědomí, sebeúctu a celkovou spokojenost se sebou sama. Srovnávala jsem se s ostatními a měla jsem pocit, že jsou lepší, uvolněnější, vtipnější. Myslela jsem si, že se musím změnit, abych byla lepším člověkem.

Místo toho, abych se cítila dobře já, zajímalo mě, jak to udělat, aby se se mnou cítilo dobře mé okolí. Aby mě ostatní přijímali, milovali a respektovali. Takže jsem na to šla od lesa. Jak působit přátelsky a docílit toho, abych mezi ostatní zapadla, a ještě je dokázala celý večer bavit?

Musím se stát extrovertem!

Vzala jsem to tedy za konec extrovertní. Posilněna alkoholem, díky kterému jsem se konečně dokázala uvolnit, jsem opravdu bez sebemenších problémů bavila celou společnost. Jasně, přiznávám, že jsem se cítila jako královna. První hodinku.

Připadala jsem si krásná, zábavná a dokonale uvolněná. Většinou jsem ale skončila s hlavou v záchodové míse, což ze mě, světe div se, oblíbenou, vyhledávanou a sebevědomou party lady neudělalo.

V dalším životním období jsem se společnosti vyhýbala pro jistotu úplně.

Rozhodla jsem se, že když nemám potřebné vlastnosti extrovertů, které by mi pomohly být miláčkem společenských akcí, nemám na takových akcích co dělat. Ale lépe jsem se necítila, a navíc jsem si připadala opuštěnější víc než kdy jindy.

Uvědomění a poznání

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem, ne náhodou, narazila na článek, který velmi detailně popisoval rozdíly mezi introverty a extroverty. Možná si dovedete představit, jaký balvan mi spadl ze srdce.

Vědomí toho, že jsem docela normální taková, jaká jsem a hlavně, že je takových lidí na světě tolik, odrazilo vnímání mého vlastního JÁ ze dna směrem k sebelásce, sebeúctě, pochopení, respektu a radostnému životu.

Vše začalo dávat smysl a já si konečně dovolila svůj život milovat a tvořit. Uvědomila jsem si, že ke svému spokojenému životu potřebuji něco jiného, než extroverti, ale že je to tak úplně v pořádku.

Jak se cítím ve společnosti dnes? Co se změnilo?

Stále si dovedu představit lépe strávený čas, samozřejmě, ale konečně si to dokážu užít! A když se přece jen necítím dobře? Jdu klidně domů dřív, než bylo původně v plánu. Ať si říká, kdo chce, co chce. Mám jiné plány.

A dál? To je všechno?

Musíte se naučit jedinému: Už jste to, čeho se snažíte dosáhnout. Jen vyjádřete svou jedinečnost naplno a beze strachu. Proto jste byli stvořeni tak, jak jste byli stvořeni, a proto jste tady, v tomto fyzickém světě.

                                                                                                                                                  Anita Moorjani

Přišla jsem na to, že světu a nejvíc sami sobě prospějeme tím, že si nebudeme hrát na něco, co nejsme. Zjistila jsem, že když si vážíme sami sebe, když sami sebe respektujeme a cítíme se se sebou dobře, bude se s námi cítit dobře i naše okolí.

Do společnosti chodím odpočatá, po dni, kdy jsem dobila životní energii bytím o samotě. Mluvím, když chci, a když mám co říct. Netlačím na sebe, nemučím sama sebe myšlenkami, že bych něco MĚLA a CO SI MYSLÍ OSTATNÍ.

Užívám si kým JSEM a netrápím se tím, kým bych být MĚLA podle očekávání ostatních. Alkoholu neholduji, hlava v míse není zrovna ta nejlepší vizitka. A hlavně mám ráda sebe sama, takže jsem na sebe laskavá a nechovám se tak, abych si ubližovala.

Komunikaci střídám s nasloucháním, protože je její nezbytnou součástí. A introverti jsou v naslouchání mistři! Vnímám ostatní, naslouchám jejich slovům, a na ta jsem schopna smysluplně reagovat. Takže dělám, co umím, a to na mé sebevědomí působí jako balzám na duši.

Být mezi lidmi, zvláště neznámými, asi nikdy nebude pro introverta druh zábavy, kterou by si dopřával třikrát týdně. Většinou stejně dáme přednost komornějšímu dýchánku s jedním přítelem v tichém a klidném prostředí než hlučné akci ve větším počtu neznámých lidí. To ale neznamená, že je třeba mít strach ukázat světu, jací jsme.

Jděte, buďte odpočatí, autentičtí a uvolnění. Věřte, že jste v pořádku takoví, jací jste a buďte na sebe náležitě pyšní.

Uvidíte, že i takové chvíle si můžete ve finále užít v radosti a naplno, i když po svém. Ale o to tu jde, souhlasíte?

S ♥ Míša

Michaela Filipová
Michaela je nadšený průvodce na Cestě šťastného introverta. Miluje psaní a osobní rozvoj. Zajímá ji hledání souvislostí, život v přítomnosti a naplňování lidského potenciálu. ♥ Prostřednictvím e-booků, článků a příběhů pomáhá, nejen introvertům, v různých oblastech života. Motivuje je, aby šli za svými sny, nesrovnávali se s ostatními a byli sami sebou. Více se o ní dočtete na jejím blogu www.michaelafilipova.cz>> Je autorkou e-booku Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu. Najdete zde>> a Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte. Najdete zde>>

Jedinečný e-book, který prostě musíte mít?

Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu

To mě zajímá, mrknu se!

Komentáře
  1. Lady Lenna napsal:

    S tím souhlasím, jako introvert jsem se vždycky ve společnosti cítila méněcenná, nedoceněná. Připadala jsem si jako nic oproti ostatním, všichni mě přehlíželi a nebo se mi posmívali. Buď, že jsem moc tichá a nebo divná. A co hůř, arogantní a nepřátelská. Důvod? Prý málo mluvím. Tohle mě vždycky hrozně mrzí. Já nevím proč, ale mám v okolí jen samé extroverty a téměř nikdo mi nerozumí.

    „Party lady“ jsem také jen během posilnění alkoholem, a to není zrovna to, čím bych si to chtěla kompenzovat. Už jsem se sebou celkem smířila, začala jsem si psát blog a snažím se na svém temperamentu najít ty pozitivní stránky a opakuji si, že není nic špatného na tom, že častěji mlčím, než mluvím. Ale pak přijde někdo a označí mě za namyšleného asociála a pak už nevím. Tohle jediné mě fakt mrzí – předsudky…

    Jinak článek je skvělý! 🙂

  2. Míša napsal:

    Moc ráda čtu vaše články, Míšo.
    Vždycky se cítím o něco líp sama se sebou, když vidím, že nejsem sama, kdo je introvert.
    Jelikož moje práce částečně zahrnuje organizování akcí, komunikaci s lidmi a samotnou účast na různých společenských akcích, tak mi to vždycky dodá odvahu, že i tu další zvládnu, a že na tom nic není spíše jen poslouchat, a nebýt za hvězdu večera za každou cenu.

    • To jste mi udělala velkou radost, Míšo. Pro autora je to krásný pocit, když jsou články čtené a líbí se, vždyť to sama znáte. Je super vědět, že to má opravdu smysl. Díky!

  3. Janča napsal:

    Dobrý den Míšo.Děkuji Vám za článek.Mám pocit,že jste moje dvojče a popisujete naprosto přesně všechny moje pocity, včetně toho, jaký balvan z Vás spadl, když jste „objevila“, že jste normální a ne nějaký omyl přirody, jak jsem si o sobě vždy myslela i já.Děkuji moc za vaše stránky, jsou pro mě povzbuzením a inspirací. Jsem 90% introvert.;)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  • Kdo jsem?
  • Ochrana osobních údajů
  • Rubriky
  • Nejčtenější články
  • Dejte LIKE a přidejte se ke šťastným introvertům na Facebooku :-)
  • Vztahy introvertů aneb Síla přátelství, lásky a víry v sebe sama
  • Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte

    Pro všechny, kteří se zajímají o výchovu malého introverta! Klikněte na obrázek a mrkněte na e-book pro vás.

  • Cesta šťastného introverta aneb 5 klíčů ke štěstí a vyrovnanému životu