Introverte, zařvi tiše!

Sedím ve školní lavici, dřevěné, pokreslené srdíčky a popsané nejrůznějšími nápisy a vzkazy. Je čeština, třídní učitelka stojí s přísným výrazem, nakadeřenými vlasy a vlněnou sukní, která už toho, z mého pohledu, pravděpodobně dost zažila, před tabulí a zase probírá vyjmenovaná slova.

Už po stopadesáté, obyvatel, příbytek, dobytek. Jejím hlavním mottem je, že opakování je matka moudrosti. Já mám ale pocit, že se snad unudím k smrti. Pokládá otázku a několik dětí, včetně mě, se aktivně přihlásí. Někdo se dokonce neudrží a odpověď rychle vykřikne. „Nemáš vykřikovat, ale ano, ano, výborně, Andulko, jako vždy správně, jak jinak, premiantka třídy se nezapře, vezměte si z ní příklad!“

Jako by mě praštila palicí po hlavě, milá paní učitelka. Já odpověď přes celou třídu nekřičela, neopakuje nám snad dnes a denně, že nemáme vykřikovat? Dodržuju pravidla. Ach jo. A jsem ze sebe zklamaná. Jsem frustrovaná.

Zase mě předběhli.

Je jedno, co umím nebo co vím, je jedno, v čem mám talent a nadání, naprosto na tom nezáleží. Už jsme stejně rozdělení do škatulek, už máme beztak nálepku, už jsme označení. Ten je takový, ten je makový, tenhle jiný nebude, i kdyby se prý na hlavu stavili a tenhle, hanba mluvit. Tak na co se vlastně vůbec snažit, když mě všichni předběhnou?

Sedím na poradě, o patnáct let později, mezi samými extrovertními kolegy a dokonce i extrovertní a egocentrickou nadřízenou. Co jsem komu udělala, že jsem se dostala na takové místo? Škola života, to nepochybně. Dvě kolegyně se začínají hlasitě dohadovat, je mi nepříjemně, protože nesnáším jakékoliv konflikty.

Nejraději bych se zvedla od stolu a s ledovým, stoickým, klidem řekla:

„Řešíte hlouposti, z toho vašeho pištění se mi začíná dělat nevolno, můj čas je poměrně dost drahý a dovedu si přestavit mnohem lepší a smysluplnější trávení času.“

Místo toho ale začínám být nervózní, nic takového samozřejmě neřeknu, jednak proto, že mě slušně vychovali a taky proto, že na sebe nechci zbytečně upoutat pozornost. Začínám být poměrně dost frustrovaná a cítím se úplně stejně, jako kdyby mi bylo zase deset, ve třídě plné ukřičených spolužáků. Otrávená a neviditelná.

Nakonec to nadřízená rozsekne, a s rádoby chápajícím úsměvem, ale káravým tónem hlasu, místo toho, aby řešila právě probíhající, pro všechny nepříjemný konflikt, povídá: „Víte, Míšo, jste pro mě jedna velká neznámá, snažím se porozumět tomu, proč toho tolik nenamluvíte, ale porady jsou od toho, aby každý řekl svůj názor. Měla byste se snažit o to, abyste se dokázala prosadit.“

Bum. Ticho. Teď už ze mě nedostane ani hlásku, spontánní reakce nejsou mojí silnou stránkou. Poníženě přikývnu, a kdyby to šlo, zavrtala bych se třicet metrů pod zem.

Je vám to povědomé?

Cítíte z toho mé ponížení a bolest? Mou frustraci? Zažili jste něco podobného? Jasně, že ano, milí introverti v extrovertním ukřičeném světě. Tak to prostě je. Ale netřeba se z toho hroutit, není nutné sedět v koutě, a je nesmysl bojovat stejnými zbraněmi.

Tečka. A máme spoustu silných stránek, které stojí za to, abychom je rozvíjeli.  Co třeba vytrvalost? Soustředěnost? Naslouchání a analytické myšlení?

Mně dává smysl, co řekl údajně Edward Gibbon.

Jen silný jedinec se nestydí za své slabosti.

A pak bych ze srdce ráda připomněla slova Silvie Löhken.

Když se soustředíte na své přednosti, dosáhnete nesrovnatelně lepších výsledků, než když se budete snažit složitě pracovat na svých slabinách. Budete tak totiž zdokonalovat to, co je vaší přirozenou součástí a k čemu máte vlohy. Dosáhnete snáze úspěchů a budete autentičtější, než kdybyste se honili za přednostmi druhých a snažili se zbavit se svých domnělých slabin.

A nemusíte mě litovat, já v té práci stejně spokojená nebyla a dlouho jsem tam netruchlila, čekaly na mě totiž nové příležitosti, které se ukázaly jako ty pravé, ve společnosti úžasných lidí, pro které není tolerance cizím slovem.

A můj tichý boj? Jak pozvedávám hlas?

Jak se na introverta sluší a patří. Tiše, ale soustředěně, odvážně a vytrvale. Dneska třeba tímhle článkem. 🙂

Mějte se parádně!

Vaše Míša z Cesty šťastného introverta