Na konci plesové sezóny jsem si s přítelkyněmi vyrazila na ples. A rozhodně s vámi musím sdílet zážitky z tohoto absolutně neintrovertního večera. Kdybyste mě tam totiž potkali, ani na vteřinu byste si nemysleli, že mezi introverty patřím.

Jak víte, mezi lidmi panuje obecná představa introverta coby podivína, nemluvu nebo suchara bez špetky humoru. Ale jestli čtete moje články víte také, že to tak být rozhodně nemusí.

Introvert na plese? Opravdu?

Ano. Možná někoho přece jen trochu překvapí, že jsem neseděla osamoceně u stolu s ustrašeným výrazem v obličeji a nesbírala jsem z nudy drobečky brambůrek ze stolu. Ani jsem si nervózně nehrála s vlasy a neokousala všechny nehty. Nehroutila jsem se z neznámých lidí ani hlučného prostředí…

Proč?

Byla jsem totiž dokonale odpočatá, uvolněná, dobře naladěná, obklopená oblíbenými přítelkyněmi a rozhodla jsem se akci si maximálně užít. Dělala jsem tedy vše, co byste do představ o introvertovi nezařadili ani omylem.

A možná byste mě na první, a dokonce i druhý pohled zařadili mezi extroverty, i když by vás mé nepříliš povedené taneční vystoupení na pódiu pravděpodobně příliš neuchvátilo. Ale co, když užít, tak extrovertně.

Překvapení

Co nás ale ani ve snu nenapadlo, že když se ženy-matky rozhodnou vyrazit na ples, a to na ples maturitní, budou tam kromě několika babiček, tetiček a strýce Karla, ti nejstarší návštěvníci. Ano, klidně byste si nás spletli s matkami maturantů, protože jejich věku téměř odpovídáme. Chtě nechtě se mu blížíme jistě a nemilosrdně.  A to nás, světe div se, příliš nepotěšilo.

V životě se člověk pravděpodobně dostane do situací, kdy si s lítostí uvědomí, jak rychle čas utíká, a že nikdo z nás už mladší nebude. Byly jsme celkem neočekávaně konfrontovány s realitou rychle ubíhajícího času a tím pádem i věku každé z nás. A upřímně, vesele nám z toho nebylo.

Zatímco přítelkyně nejvíc rozesmutnilo, že už nikdy nebudou mít tu stejnou postavu, kterou se pyšnily ve dvaceti a posteskly si nad tím, kolik jim za poslední roky přibylo vrásek, já jsem rekapitulovala celých těch … let od našeho maturitního plesu a přemýšlela nad tím, jestli jsem stihla vše, co jsem kdy chtěla.

Splnila jsem si všechny své sny? Je můj život opravdu takový, jaký bych chtěla, aby byl? Jaká jsem vlastně byla ve dvaceti a co jsem od života očekávala?

Říkala jsem si: „Je každý člověk v nějakém okamžiku svého života konfrontován s časem, který měří každému stejně, ale neúprosně? Přijde smutek nad stárnutím v určité chvíli na každého? Děláme v životě některé kopance a chyby právě proto, že se bojíme stárnout? Proč se někteří bojí stárnutí víc než jiní? A co se s tím dá dělat?“

„Proměňte svůj život v sen, a své sny ve skutečnost.“ Antoine de Saint-Exupéry 

Když jsem se dostatečně vykoupala v sebelítosti, došlo mi pár důležitých věcí.

• Jestli budeme řešit těch pár kil nebo vrásek navíc, zbudou nám jen oči pro pláč. Stárneme všichni, a v tom je život dokonale spravedlivý.
• Nechci a nebudu se dívat do minulosti. A když, tak pouze na chyby, kterých jsem se dopustila, ze kterých se ale hodlám poučit a jít dál.
• Žiju TEĎ a TADY a chci si užívat přítomnosti naplno.
• To, že jsem si uvědomila svůj věk, a holý fakt, že mladší opravdu nebudu, i kdybych se na hlavu stavila, je pro mě velkou motivací, abych žila opravdově a užívala si každou minutu, kterou mám. Je to možná klišé, ale velká pravda, na kterou by nikdo z nás neměl zapomínat.
• Možná mám pár kilo navíc, nové vrásky a povislou kůži, jsem ale spokojenější a vyrovnanější víc než kdy jindy. A s kily zatočím cvičením. Nebo si možná koupím jenom větší triko. Ať tak nebo tak, mám se ráda, a to je další benefit pokročilého věku, který jsem se rozhodla sama sobě věnovat.
• Ještě něco důležitého? Už nikdy nepůjdu dobrovolně na akci, kde bych si připadala jako praotec Čech, s výjimkou maturitního plesu mých dcer, kdy s radostí a hrdostí přijmu roli matky coby návštěvníka.

A úplně poslední bod, který se týká drahých přítelkyň. Mám vás ráda, přesně takové, jaké jste. Netruchleme a buďme samy sebou.  A prosím, jestli bychom na sobě měly přece jen něco změnit, naučme se dělat selfíčka, ať jdeme s dobou. 😊 A až se za pár let přiblíží čtyřicítka, budeme dokonale připraveny.

Je jedno, v jaké životní fázi se člověk nachází. Věřím tomu, že v každém životním období se člověk může něco naučit, něco pochopit, posunout se vpřed. Důležité je dávat si nové cíle a jít si za svými sny.

Stárnout se člověk musí naučit. Já osobně se hodlám postavit této nové výzvě s láskou, hrdostí a odvahou. A co vy, přidáte se?

„Není málo času, který máme, ale mnoho času, který nevyužijeme.“ Seneca 

S láskou ♥ Míša