Ještě stále cítím vnitřní neklid, strach a nervozitu, když si představím samu sebe před lety, těsně před oslavou narozenin mé drahé přítelkyně. Ráda bych s vámi sdílela vše, co jsem tehdy cítila. Vím, že jsme na stejné vlně, že u vás, milí introverti, najdu pochopení. Jistě dobře víte, o čem je řeč, a bez hodnocení a soudů se dokážete vžít do mých introvertních strastí.

Sonda do minulosti

Mám jít na společenskou akci, oslavu narozenin přítelkyně, na kterou mě pozvala už před dvěma měsíci. Tehdy jsem byla nadšená, a v záchvatu spontánní reakce, bezmyšlenkovitého jednání a možná i chvilkového zatmění mysli, jsem okamžitě souhlasila.

Jenže jsem si neuvědomila, jak se budu cítit hodinu před tím, než budu muset vyrazit. Tehdy se oslava zdála jen poznámkou v diáři, tak moc vzdálenou, že jsem nad ní nestačila ani zauvažovat a řekla ANO.

Teď sedím na mém milovaném gauči, a úplně nejvíc, z celého srdce, toužím po tom, abych se na něm mohla schoulit. Schovat se pod peřinu a zůstat tak nikým nerušena, místo účasti na akci, na kterou jsem dobrovolně přislíbila svou účast.

Celou akci si do detailu představuji.

Jeden obraz střídá druhý, vytvářím film, který by Oscara pravděpodobně nedostal. Vidím samu sebe v koutě, nedokáži se zapojit do hovoru. Většinu pozvaných vidím poprvé v životě. Královsky se baví, jsou veselí, uvolnění, já sedím sama, nikoho nezajímám. Jako bych tam ani nebyla, jako bych byla neviditelná.

Střih

Dávám si několik skleniček vína, nedá se říct, že by mi chutnalo. Vlastně mi alkohol nic moc neříká. Ale konečně se dokážu trochu uvolnit a navázat rozhovor s hnědovlasou, nahlas se smějící, slečnou po mé levici. Rozhovor ale neuspokojí ani jednu z nás. Pár nicneříkajících frází o oslavenkyni, výzdobě sálu a chutné avokádové pomazánce.

Ke všem negativním pocitům se přidal ještě pocit méněcennosti, že nejsem tak zábavná, přátelská, a proto jsem horší než ostatní. Nic společnosti, ve které právě jsem, nepřináším. Vlastně se divím, že mě vůbec pozvali. Mohli mi dát rovnou na čelo cedulku s nápisem NÝMAND.

Střih

Snahu o navazování kontaktu s okolím poraženecky vzdávám. Zkouším ještě prohodit pár frází mezi několika kuřáky na mini balkónku, ale už jsem vlastně poměrně dost opilá, takže nemá smysl v jakýkoliv snahách pokračovat.

Po zbytek večera, který se zdá být nekonečný, sedím na svém místě a bezelstně, vlastně bych raději řekla TUPĚ, se usmívám. S jediným cílem, abych vypadala alespoň trochu MILE.

„Jak milý tvor je člověk, když je člověkem.“
Menandros

Všechno je špatně

Mám pocit, že i když se budu snažit jakkoliv, i když nebudu svoji nejistotu utápět v alkoholu, ostatní mě budou soudit. Budou hodnotit, šeptat si mezi sebou, že jsem divná, namyšlená nebo arogantní.

Cítím se jiná, horší než ostatní, a nedokáži to změnit. Nedokáži změnit sebe sama. A já bych tolik moc chtěla zapadnout, být součástí celku, taková, jaká jsem, ne taková, jakou mě chce okolí. Ale jde to vůbec?!

„Změň, co změnit můžeš, ostatní nech být.“
Henry Ford

Zpátky na gauči

Slzy mi stékají po tváři. Vím, že bych neměla plakat, abych si nerozmazala make-up. Vím, že bych měla vstát a obléknout se, jinak přijdu pozdě. Možná bych se měla omluvit, něco neodkladného mi do toho přišlo, skolila mě chřipka nebo náhlá nevolnost.

Byla by to opravdu odsouzeníhodná lež? Není snad pravda, že se cítím tak moc špatně, že mám problém vzít dárkovou taštičku do ruky a vyrazit z domu?! Jsem snad jediná na světě, kdo cítí něco podobného, pro koho je společenská akce noční můrou?

Jenomže to by se nemohl dostavit pocit viny. Má přítelkyně si nezaslouží, abych jí mazala med kolem pusy. A právě kvůli mé drahé přítelkyni bych se měla vzchopit, obout se a jít. Zase dávám přednost ostatním před sebou, což není nic nového pod sluncem, dělám to tak ostatně celý život.

Se smíšenými pocity, tak trochu rozmazaným make-upem, roztřesenýma rukama, a jasnou vidinou večera, ze kterého mě pojímá hrůza, zamykám dveře milovaného, bezpečného prostředí, a vyrážím.

Ještě stále cítím vnitřní neklid, strach a nervozitu, když si představím samu sebe před lety, těsně před oslavou narozenin mé drahé přítelkyně.

Naštěstí, dnes už je to jen nepříjemná vzpomínka.

„Milá minulosti, děkuji za všechny lekce. Milá budoucnosti, jsem připraven.“
Ralph Smart

Co se změnilo? Jdu Cestou šťastného introverta.

Opatrujte se! S láskou Míša